Kdo chce pochopit hudbu, nepotřebuje ani tak sluch, jako srdce.

12. srpna 2014 v 17:47 |  text
Víte, asi to není tak jednoduché mít jednu jedinou oblíbenou píseň. Oblíbených písniček mám hned několik a to jen proto, že mi připomínají určité okamžiky nebo konkrétní osoby. Nelíbí se mi třeba z hlediska žánru nebo zpracování, ale zkrátka se mi k nim pojí nějaká chvíle či vzpomínka. A pak jsou tu také písničky, které pro mě hodně znamenají svým textem. Pokud jde o text, libuji si v Coldplay, Keane, Placebo, Kryštofovi i Jarku Nohavicovi. Ale přeci jen je tu jedna, ke které mám zvláštní, hlubší a dlouhotrvající vztah. Ta skladba je příšerně majetnická a vlastně mi nepřipomíná žádnou situaci, jen ji mám ráda už od dětství, kdy si ji táta pouštěl doma, tehdy ještě v tom starém domě mé babičky - Every Breath You Take od Stinga. Kdysi jsem mívala i spoustu dalších oblíbených písniček, ale jelikož jsem je poslouchala stále dokola, teď už je ráda nemám. Miluju starší hudbu, a mám ji někdy i mnohem raději než tu moderní.. Mám ráda Leonarda Cohena, i Guns 'n' Roses, Nirvanu i Beethovena. Nejsem typický moderní posluchač, nemám ráda disco, ani techno, ani žádný další hudební žánry "pro mě beze smyslu". Pokud něco poslouchám, ráda v tom nacházím konkrétní smysl, hloubku. Neuvěřitelně mne také naplňují francouzské melodie v podání Yanna Tiersena.


Abychom se tedy dostali k nějakým těm mým oblíbeným písničkám.. je jich fakt hodně moc, tak se pokusím alespoň o nějaký výběr!

  • Moje asi nejvíc nejoblíbější písnička je už výše zmíněná | Every Breath You Take (znám ji od dětství a provázela mne i při mé chvilce slávy na maturitním plese)
  • Pak mám ráda ty klidné melodie od Coldplay | The Scientist, Yellow
  • Z českých pro mě hodně znamenají písničky od skupin Kryštof, Lucie, Chinaski a mnoho dlaších | Plán, Amerika (ta mi připomíná Jakuba), Hlavolam
  • Nebo ta píšnička, co mi Kubík poslal jen tak | Miluju Tě od Petra Šťastného
  • Taky mám ráda | Somewhere only we know od Keane

A takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Někdy si třeba jen oblíbím písničku ve chvíli, kdy ji slyším poprvé, je to hodně individuální. Jen si vždycky musím zakázat ji poslouchat pořád dokolečka, abych ji měla ráda i dál.. Je to takové odlehčení oproti tématu týdne minulého týdne.. To bylo poněkud z jiného soudku, ale snad se Vám článek i tak líbil.
 

Placebo

24. července 2014 v 23:22 |  music

Mám teď večer chvilku, tak mě napadlo představit Vám jednu z mých oblíbených kapel, a to britské Placebo. Myslím, že jejich hudbu většina z Vás zná a pokud ne, určitě není problém si je vygooglit. Veškeré informace jsou k nalezení na netu, dám sem proto jen několik těch zajímavých.

  • kapela byla založena 15. ledna roku 1994 v Londýně, má 3 členy, kteří jsou původem z Lucemburska
  • hrají převážně britpop, glamrock a alternative (upřímně mě nikdy jejich hudební styl nerozptyloval, ale pokud to někoho zajímá)
  • její členové jsou poněkud hodně extravagantní, což ostatně můžete posoudit sami
  • opravdový průlom pro ně znamenala deska Without You I'am Nothing (1998)
  • potom přišla další pecka (Every you, Every me) a to ve filmu Velmi nebezpečné známosti
  • někde jsem si přečetla, že jejich texty jsou prý spíše než instantní štěstí, koncentrovaný smutek

About me

9. července 2014 v 22:19 |  me

  • Mojí nejoblíbenější knížkou je The Perks of Being a Wallflower od Stephena Chboskeho a hudební kapelou Keane
  • Miluju focení a snowboarding
  • Skoro pořád nosím košile
  • Osm let jsem hrála na klavír a neskutečně mě to naplňovalo
  • Nenávidím své přirozeně vlnité vlasy a proto si je neustále ničím žehlením
  • Mám ráda svoje dlouhý nohy a modrý oči
  • Jsem šťastně zamilovaná, ale nevěřím v lásku na první pohled
  • Ve všem mám strašný nepořádek a chaos, i v hlavě, většinou
  • Neumím vařit
  • Mám v oblibě cokoli kyselého, od kyselých okurek, přes zálivky na salát, až k bonbónům
  • Nejím med a marmeládu
  • Odsvého pěšího výstupu na Eiffelovu věž, mám strach z výšek
  • Jsem neuvěřitelný nervák, což mi moc neulehčuje studium už tak docela náročné školy
  • Nemám ráda extrémy v ničem, ani v jídle (veganství, přežírání) ani v názorech
  • Nerozumím lidem, kteří si stále na něco stěžují
  • Neuvěřitelně mě baví kino, divadlo, tanec a všemožná kulturní místa
  • Ve starých kníkách bych se dokázala přehrabovat hodiny a neměla bych dost
  • Nikdy si nepamatuju žádný svůj sen
  • Někdy prostě potřebuju rameno, na který se můžu pořádně vyřvat
  • Jmenuju se Gabriela, ale nesnáším, když mi někdo říká Gábino
  • Jsem alergická na pyl, což mě teď v létě a taky na jaře dost limituje
  • Umím být hodně vytrvalá, pokud jde o dosažení některého cíle
  • Mám dva mladší sourozence, bratra a sestru
  • Nemám příliš v oblibě velké změny
  • V některých věcech jsem dost sentimentální, až dětinská
  • Bývám na sebe přísná, pokud jde o nějakou práci
  • Víceméně jsem racionální člověk a nerada se babrám ve filosofii - i když mám ráda citáty
  • Moc se neumím s lidmi hádat a stále mi záleží na tom, co si myslí ostatní, ale pracuju na tom
  • Veškeré možné i nemožné situace mě stresují
  • Nenávidím letní koupání jak v rybníku, tak v bazénu
  • Jsem celkem hubená a nemám ráda, když mě na to někdo upozorňuje
  • Miluju vážnou hudbu, ráda u ní přemýšlím
  • Jsem jihočeška
  • A jak by řekl můj přítel, ve všem si najdu problém
 


The Perks Of Being Wallflower | Stephen Chbosky

17. července 2013 v 20:51 |  text
V originále The Perks Of Being Wallflower, v českém volném překladu Ten, kdo stojí v koutě je malá, celkem úzká knížka, která v sobě skrývá tolik chytrých myšlenek, že se na první pohled stala jednou z mých neoblíbenějších knih vůbec (a film je podle mého taky velmi podařený).


"Když člověk stojí v koutě, může si všimnout spousty úžasných věcí. Ale pak přijde chvíle, kdy je třeba vykročit na parket a začít opravdu žít. Strhujícímu románu Stephena Chboskeho o dilematu mezi nečinností a touhou se dostalo nadšeného přijetí, vyvolal polemiku a získal miliony oddaných čtenářů. Příběh o dospívání na střední škole, který Charlie vypráví v dopisech, je otevřenější a důvěrnější než leckterý deník, zároveň vtipný i sžíravý. Nevíme, kde Charlie bydlí, ani komu píše - máme jen slova, o která se rozhodl podělit. Zmítán touhou žít svůj vlastní život i touhou vymanit se z role, která mu připadla, prozkoumává dosud neznámé území. Před ním se otvírá svět prvních lásek, rodinných dramat i nových přátelství. Svět sexu, drog a Rocky Horror Picture Show, kde klíčem ke štěstí může být například ta správná píseň, díky níž se můžete řítit tunelem a cítit se nekonečně. V Charliem se autorovi podařilo stvořit vypravěče, který vás uhrane a přenese zpět do divokých a intenzivně prožívaných dní na prahu dospělosti, kdy se život podobal jízdě na horské dráze."
Stephen Chbosky

Díky téhle knize jsem si uvědomila tolik věcí. Charlie a jeho myšlení mě fakticky ovlivnilo a jediné, co bych chtěla je, mít takového přítele jako je on sám. Taky bch chtěla znát všechny, jako Sam, Patricka, ale i Brada nebo Billa..

"Sam poklepávala rukou o volant. Patrick vystčil ruku z okýnka a plachtil s ní ve vzduchu. A já jsem prostě jenom seděl mezi nima. A když ta písnička dohrála, něco jsem řekl. Cítím se nekonečně."
(zadní obálka knihy)

..Když držíte tuhle malou zelenou knížku v ruce, máte pocit, jako byste měli všechno co k životu potřebujete. Je to něco tak milého, ale zároveň chytrého a vtipného, něco, co vás rozesměje i rozpláče. Něco tak skutečného. Čtete a nechcete přestat, protože se to prostě chcete dozvědět všechno najednou. Cítíte se nekonečně spolu s Charliem.

"Tak třeba udělal tu fotku, co je na ní Sam, a ta fotka je krásná. A on jako by si myslel, že důvod, proč je tak krásná je ten, že ji tak vyfotil. Kdybych ji udělal já, tak bych věděl, že tím jediným důvodem, proč je krásná, je Sam."
str. 54

Kam dál